EXIT 162 - rozhovor s našim sportovním manažerem Jiřím Mikou

"JSEM OPTIMISTA OD PŘÍRODY"

V Exitu 162 vyšel rozhovor s našim sportovním manažerem Jiřím Mikou. Jeho přepis si můžete přečíst níže.

Fotbalem žije 24 hodin denně, a když se poprvé objevil na našem fotbalovém stadionu, vypadalo to, jako když se do malého rybníčku přiřítí obrovská přílivová vlna. Tato vlna ale neničí, jen se na původních v menším měřítku poctivě vybudovaných základech snaží díky svým znalostem a zkušenostem vystavět něco nového, většího, lepšího. Zatím se to daří, výsledky odvedené práce to dokazují.


Jirko, na úvod musí přijít otázka, odkud pocházíš a přes jaké oddíly a předchozí pracovní působení jsi se k nám do VB vlastně dostal?
"Pocházím z Ostravy, kde jsem hrál ještě před revolucí 1. ČNFL za VOKD Poruba, což byla v té době druhá nejvyšší soutěž v Československu a bylo v ní zakotveno povinné nastupování hráčů do 20 let, což mi na začátku kariéry pomohlo. Hned po revoluci se mi ale naskytla možnost jít hrát fotbal do Německa a té jsem využil. Šel jsem tehdy (1991) do 3.ligy, což byla velmi zajímavá soutěž, a to jak finančně, tak hlavně sportovně. Bylo to sice v bývalé NDR, ale právě tady jsem zažil, jak lze fotbalový klub úspěšně budovat po všech stránkách. Sportovně jsem se pak dokonce dostal v roce 1996 ke smlouvě s VFB Leipzig (2. Bundesliga), bohužel jsem si den před podpisem smlouvy „urval“ křížové vazy v koleni. Klub mě sice rok léčil, ale poté jsme přišli na to, že koleno už nevydrží tak náročnou zátěž a otéká. Nezbylo mi tedy nic jiného než zůstat „jen“ ve třetí německé lize. Prošel jsem kluby FC Sachsen Leipzig, Hallescher FC, 1.FC Weissenfels, už zmíněným VFB Leipzig a RW Weissenfels. V Německu jsem zůstal až do léta 1999 a pak se vrátil do Česka. Dnes mohu s jistotou říct, že to byla největší chyba v mém životě. Raději proto vzpomínám, jak jsme se svými spoluhráči při studiu na VŠ v roce 1990 skončili třetí na Akademickém mistrovství ČR a v roce 1991 jsme vyhráli poslední Československou Univerziádu. Ta byla shodou okolností v Ostravě a my postoupili do finálového turnaje v Sheffieldu ve Velké Británii. Bohužel jsme tam nakonec nejeli, přednost dostali basketbalisti. Vůbec nejkrásnějším zážitkem pro mě bylo utkání s FC Schalke 04 před asi 20000 diváky. Po návratu domů jsem pak v roce 2000/01 dělal ředitele v FKAS Pardubice. Ještě předtím, když jsem byl zraněný, tak jsem si v roce 1997 udělal trenérskou UEFA A Licenci, po návratu na trávníky v Německu trénoval druhou nejvyšší soutěž dorostu a po dobu léčení dělal i asistenta trenéra ve 3. německé lize. Trenérskou práci jsem pak zastával i po návratu v Česku, mimo jiné víc než 10 let u mládeže U14 a U15 v ŠSK Bílovec hrající žákovskou ligu, dále pak Fulnek ve 3.lize, vmládeži pak ještě Šumperk a U15/U16 a U17 ve Vítkovicích, no a také jsem trénoval měsíc na jedné soukromé akademii v Kanadě. Do Velké Bíteše jsem se dostal na doporučení pana Zdeňka Tulise, prezidenta fotbalové Jihlavy, se kterým léta spolupracujeme."

Díky za vyčerpávající přehled, je vidět, že toho máš za sebou opravdu hodně. Rád bych proto věděl, jaké byly tvé první dojmy po příchodu do našeho klubu, v jaké jsi ho našel „kondici“? Co se ti líbilo a co naopak dle tvého názoru bylo potřeba na jeho fungování ihned změnit?
"Dojmy byly poněkud rozporuplné. Našel jsem zanícené vedení klubu a klub hrající divizi v celkem žalostných podmínkách, ale tak to prostě u nás funguje normálně. Kádr mužstva nebyl nijak moc konkurenceschopný, ale to se postupně povedlo změnit a nyní myslím patříme a věřím, že i nadále budeme k dostatečně silným týmům, které se mohou pohybovat v popředí tabulky čtvrté nejvyšší fotbalové soutěže v republice. Mládež byla ve stavu, kdy dorost fakticky neexistoval, starší žáci začínali trénovat koncem srpna, prostě byly to věci, které jsem nechápal. Myslím ale, že jsme s trenéry našli postupně podobnou řeč a vše se nyní lepší k dobru kluků, trenérů i celého klubu. Když se dnes podíváte na naši mládež i obě mužstva mužů, už vypadáme jako klub na určité úrovni, alespoň co se týče vybavení a výstroje. Teď zbývá ještě zázemí klubu a na tom se snažíme usilovně pracovat, však stačí připomenout domluvu s generálním partnerem klubu PBS Velká Bíteš a.s., prohloubení spolupráce s hlavními partnery ITW Pronovia, Labara, AG Foods a hlavně jsme našli velkého zastánce naší práce v samotném městě Velká Bíteš. Všem těmto a mnoha dalším zrovna teď nejmenovaným patří náš velký dík za podporu a spolupráci."

V klubu ti připadla role sportovního manažera, jaké ti byly vytýčeny vedením oddílu hlavní úkoly a co jsi ty sám začal hned prosazovat osobně?
"Úkoly byly jasné, zachránit A mužstvo v divizi, konsolidovat ho a vytvořit koncepci mládeže a nastavit ji. Okamžitě jsem začal pracovat na tom, aby mužstvo začalo „hrát“ fotbal a slovem „hrát“ jsem měl na mysli něco jiného než tady bylo zvykem, což byl zpočátku dost velký problém, který někteří jedinci nechtěli moc chápat. Nedali si říct, a tak v klubu docházelo postupně k nutným změnám a myslím, že se nám teď už vše postupně daří správně realizovat." 

Kromě role manažera jsi se už dvakrát zhostil dočasně i postu trenéra A-týmu. Jak bys tato dvě období sám zhodnotil? Vidíš sám sebe spíše jako manažera nebo trenéra?
"První období na jaře bylo složité hlavně tím, že nastalo v situaci všech zmiňovaných změn a kluci se jim dost bránili. Na denním pořádku bylo říct „to nejde, to jsme nikdy nedělali, to neumíme, moc trénujeme, moc běháme atd.“ Málo kluků bylo ochotno na to hned přistoupit a zkusit změnu. Ale v Česku je to přesně tak, nejdříve se hledají důvody, proč to nejde a proč je to špatně. Málokdo začne hned hledat způsob, jak to udělat, aby to šlo. Záhy ale kluci pochopili, že z tohoto trendu neustoupíme a vše se „chytlo“ i tím, že se u nás objevil třeba Pavel Pergl, bývalý hráč Sparty Prahy, 2× mistr republiky se zkušenostmi z Champions League. Ten jen potvrzoval, že je naše cesta správná. Záchrana předtím zle rozehrané soutěže se povedla včas. Bohužel jsme ale o Pavla Pergla tragicky přišli… Došlo ale ke konečnému pročištění kádru a jeho obměně. Druhý záskok teď na podzim už byl jednodušší. Většina kluků už věděla, co po nich budu chtít a jak náročně chceme hrát. Ano, ne všem to „voní“, ale tak to je! Takže jsme začali praktikovat to, čím jsme na jaře končili, a to byl agresivní, běhavý fotbal, žádné nakopávání a hned z toho bylo deset bodů ve čtyřech utkáních a skóre 12:3, takže super. Trochu tady ale narazím na poslední utkání v Blansku a vysokou prohru, která mě dodnes straší a štve. Tam bylo pořád ještě vidět, že řada hráčů nemá tu zodpovědnost, jakou bychom si přáli, ale věřím, že se vše naučí a pochopí, doufejme… Sebe vidím jako manažera i trenéra, na této úrovni až do 3. ligy by určitě nebyl problém skloubit obě funkce dohromady a vím, že to jde, o čemž jsem se i přesvědčil."

V našem klubu jsi prosadil uspořádání velkých mládežnických mezinárodních turnajů. Proč? Má to pro menší oddíl jako my smysl?
"Ano, tyto konfrontace mají velký přínos pro všechny. Náš klub se dostává do podvědomí sportovní veřejnosti, stejně jako město Velká Bíteš, trenéři získávají praxi a mohou sledovat své kolegy z ligových mužstev, jejich hráče, mohou se pobavit o co mají zájem tzv. „live“, což je to nejideálnější pro jejich rozvoj. Kluci změří síly s ligovými hráči, vidí, jak na tom jsou, v čem se musí zlepšovat, jak rychle hrát, prostě je to taková „škola fotbalu“. Rodiče by se měli odprostit od horších výsledků, ale měli by být nadšení, že si jejich děti zahrají s takovými kluby jako FC Bohemians 1905, Sturm Graz, Sigma Olomouc, Chemnitzer FC, Zbrojovska Brno a třeba i uhrají krásný výsledek, i to se jednou za čas povede. Myslím si, že je jen dobře, pokud se nám podaří dostat naše turnaje na sportovní fotbalovou mapu."

Nyní ses pustil do realizace odvážného projektu sportovních tříd na místní ZŠ. Můžeš nám jej v krátkosti popsat? Má šanci na úspěch? Proč by měli rodiče své děti posílat do sportovních tříd?
"Po diskusi s ostatními zástupci sportu ve městě, kterými jsou HC a TJ Spartak jsme jednoznačně došli k závěr, že tato záležitost může pomoci nám všem, nejen fotbalu. Stačí se pozorně podívat kamkoliv a uvidíme, že všude mají děti problémy s pohybem, koordinací, jsou nešikovné nebo pouze jednostranně sportovně zaměřené. Jednalo by se o zavedení sportovních tříd na druhém stupni ZŠ, později možná i s přípravnou 5. třídou. Třídy by měly být s aspoň osmi děvčaty, protože jen tak můžou fungovat, jak mají. Pro zjednodušený výklad to znamená, že žáci v těchto třídách budou mít o dvě hodiny tělocviku v týdnu více a to tak, že dvakrát by to byla dvouhodinovka a jednou klasická školní hodina. To ale ne na úkor ostatních předmětů! Žáci toho prostě se svými odpoledními tréninky mají jen o něco víc než ostatní. V tělocviku by pak opravdu pracovali na obratnosti, cvičili a všestranně sportovali, ne si nechali psát omluvenky od rodičů, že ho bolí pata, hlava, zuby, prostě nesmysly. Spousta rodičů to ale bohužel stále dělá. Tito žáci se naučí ještě lépe pracovat v kolektivu, nebát se, protože budou reprezentovat školu na celé řadě akcí a ze zkušeností vím, že drtivá většina z nich nemá problém s učením, naopak poměrně brzy získají cíl, za kterým můžou jít. Vlastně všichni žáci, co jsem kdy trénoval, se dostali na střední školu, kterou si vybrali. Proto by rodiče neměli mít strach ze slov „sportovní třída“, ale měli by své děti sami směřovat tímto směrem. Vyplatí se to!"

Jak bys vůbec v našem oddíle zhodnotil práci s mládeží? A co je potřeba v kariéře mladého hráče udělat, aby si z něj oddíl vychoval hráče pro A-tým?
"Práce s mládeží se u nás podstatně zlepšila. Nejen tím, že všechna mládežnická mužstva trénují třikrát týdně, ale zlepšení je vidět i u trenérů, kteří se sami zajímají o různé nové trendy. Ohodnocením práce je třeba postup žáků do nejvyšší krajské soutěže. Je ovšem potřeba i nadále pracovat a vzdělávat se, získávat trenérské licence, zúčastňovat se seminářů. A co udělat pro výchovu mladého hráče pro A-tým? Tak v první řadě vše začíná už v přípravkách, kde je třeba kluky naučit individuální techniku a obcházet hráče jeden na jednoho. Jak se kluci nenaučí kličkovat do 12 let, těžko se to dohání později. Pak je také důležité, aby si kluci i rodiče uvědomili, že fotbalista, aby pochopil vše, co se po něm na určité úrovni požaduje, musí být chytrý, což v tomto smyslu znamená, že škola musí jít ruku v ruce se sportem a tady jsme opět u sportovních tříd, které jsou ideálním spojením obojího. Dále je třeba do děti dostat takové to lidově řečeno „srdíčko“. Aby chtěli hrát za Bíteš a chtěli se dostat až do mužů a nespokojili se s tím, že o tom někdy budou povídat u piva ve stylu „Já jsem mohl…“ Je třeba do nich vštípit cílevědomost. aby si postupně sami určili, čeho chtějí dosáhnout a udělali pro to úplně vše. A v případě, že budou mít kvalitu na to odejít do vyšší soutěže, ať jdou, ale musí tam být hráči v základní sestavě, nejen do počtu. Potom je lepší zůstat „doma“, získávat herní praxi a tím se zlepšovat. A ti nejlepší z těchto kluků by pak měli přecházet do A-mužstva nebo se vracet z ligových mládežnických mužstev. Podmínky pro tyto kluky vytváříme a budeme vytvářet na solidní úrovni dále."

Kromě působení v našem klubu jsi i hráčským agentem. Jaká je to práce? Daří se ti jí skloubit s působením v našem klubu?
"Člověk se při této práci setká s velmi zajímavými lidmi osobně. Já díky ní znám vlastně skoro všechny trenéry nebo sportovní ředitele naších ligových klubů. Při léčbě zranění v Německu jsem se seznámil s M. Zorcem (bývalým reprezentantem Německa a dlouholetým hráčem Borusie Dortmund, jejímž je nyní sportovním ředitelem), zařizoval jsem třeba přestup dvojčat Twardzikových z Herthy Berlín do Celticu Glasgow nebo Marka Rodáka z Košic do Fulhamu FC. Dá se to skloubit celkem bez problémů, jen člověk musí být flexibilní a připravit vše tak, aby to fungovalo a zapadalo do sebe. Mimochodem, starám se také o soustředění pro fotbalová mužstva v létě. Zařizoval jsem například pobyt anglického Everton FC v Obertraunu v Rakousku nebo skotského Celticu Glasgow v Mariboru. Samozřejmě už jsem byl snad se všemi našimi ligovými mužstvy na soustředění v zimě v Turecku nebo v létě v Rakousku."

Na závěr logická otázka. Jak vidíš další vývoj a vůbec potenciál našeho klubu pro rok 2019 a léta následující?
"Já jsem optimista už od přírody, takže si myslím, že náš klub má před sebou dobrou budoucnost a při zachování nynější přízně partnerů a města by tyto základy spolu s možnými sportovními třídami měly znamenat dlouhodobý kvalitní vývoj klubu. Tady bych znovu rád podotknul, že je potřeba zapracovat na sportovním zázemí klubu a jasnou nezbytností je vybudování umělé trávy s osvětlením v co nejkratším termínu a spolu s ní zajištění nového zázemí pro všechna ostatní mužstva. S tím vším pak souvisí další vývoj klubu, protože s dobrou mládežnickou základnou a kvalitním zázemím lze v budoucnu pomýšlet i na to hrát 3. ligu, což by byla odměna pro všechny za úsilí, které tady fotbalu věnují. A věřte mi, není to utopie! Nebo věřil snad někdo z vás v takový „pokrok“ našeho klubu ještě loni v létě?"

Díky za rozhovor.

Milan Dufek